Možná si někteří pamatujete, že jsme v únoru psali o návštěvě Jany Štěpničkové u nás. Nyní jsme jí návštěvu oplatili. I pro nás to byla první větší cesta po DR. Museli jsme přejet prakticky celou DR od jihu, kde sloužíme my, až na sever. Sosua je nedaleko Puerto Plata, známého turistického centra. Dorazili jsme v pondělí 19.10. navečer.
Bydleli jsme u Jany v rezidenci Quintana, což je moderně vypadající komplex asi 16 bytů, z nichž valnou většinu mají pronajatou SJ, cizinci, kteří v DR slouží. Jedni manželé byli zrovna doma v Kanadě, tak jsme mohli bydlet v jejich bytě. Je znát, že sever ostrova je rozvinutější a pro Evropany a Američany příjemnější. Měli jsme dokonce i teplou vodu.
Jana a dva bratři z jejího sboru
Jana bydlí se sestrou Maijou (čti Mája) Mustaniemi z Finska. Mája slouží s Janou jako průkopnice v kreolském sboru.
(Mája je ta sestra vedle mě v sukni)
V Sosue jsou proslulé pláže, které jsme druhý den navštívili. Vyrazili jsme poměrně brzy ráno, kolem osmé. Pláž byla prakticky prázdná, ale již se připravovaly restaurace a stánky. Na prázdné pláži seděl muž kolem 45 let a četl knihu "
Co Bible říká". Zastavili jsme se s ním a pozdravili. Mile odpověděl a na otázku co čte, odpověděl, že Boží slovo, že mu tuto knihu někdo dal a pozval ho na shromáždění, tak se na to nyní připravuje. Otevřeně pověděl, že se rozešli s manželkou, protože měli mnoho ekonomických problémů a tak si teď rovná myšlenky. Chtěl by Boha poznat víc, ale není si jist, zda najde sál, protože není místní, je zde teprve tři týdny. Jana mu podrobně popsala cestu. Muž byl vděčný, dal nám svůj telefon, projevil zájem o další studium Bible s některým svědkem. Kontakt na toho muže Jana za dalších 10 minut předala bratrovi, kterého jsme potkali ve městě ve službě. Tak to by bylo, dá-li Pán, jedno studium.
Odešli jsme na druhou pláž. která se na místě objevila teprve před několika lety. (pro mě novinka, že se pláže objevují a mizí... :-o) Jana nás poté přivedla na svoji oblíbenou pláž v oblasti Perla Marina. Opravdu krásné místo. Protože bylo kolem poledne, hupli jsme do vody, a protože byly docela silné vlny, skotačili jsme. Náhle se ozval pískot a uviděli jsme, že směrem k nám po pláži pílí nějaký osmahlý týpek. Raději jsme opustili moře. Přispěchal k nám a naléhavě, nicméně velmi slušně, nás vybízel, abychom tuto část pláže opustili, protože je velmi nebezpečná. Už se tam čtyři utopili - ne od rána, letos, ale bylo vidět, že nemá chuť tahat z vody další tři utopence. Chápu - v tom horku. Vysvětloval velmi zevrubně a nešetřil podrobnostmi, proč je tato část pláže nebezpečná. Asi padesát metrů do moře je poměrně mělko, cca 150-180 cm, ale pak jde moře do hloubky a navíc celou pláž lemují ze dvou stran dva mořské proudy, které směřují na moře. Když tedy někdo ztratí dno pod nohama a dostane se do proudu, není to dobré. Už se čtyři utopili. Raději bychom měli jít pryč - nechce nás vyhánět, ale už se čtyři utopili. Začínali jsme chápat, že se čtyři utopili a že situaci nelze brát na lehkou váhu. Muž se ujistil, že rozumíme a přátelsky se rozloučil. Po nějaké době šel opět okolo a tak jsme měli ještě jednou možnost mu poděkovat za pomoc. Ochotně se k nám posadil a vyprávěl, že kromě toho, že pracuje jako ostraha pláže, je také rybář. Ptal jsem se ho, co loví. Odpověď: žraloky. To jsem začal být rád, že jsem na břehu. Jana se dotázala, jestli je loví z lodi. Odtušil, že nikoli, že je loví harpunou. Pochopil jsem, že máme před sebou začátek scénáře napínavého dobrodružného filmu. Přeskočím teď detaily z jeho života, které se týkají žraloků, harpun, lanoví, nočních výjezdů na moře, lodí, drsného mužství, mrtvého kolegy rybáře, který tragicky zahynul, když jeden ze žraloků překvapivě zabrousil z moře až hluboko do ústí řeky, jak na to kalné ráno nikdy nezapomene, apod., protože bych nechtěl prozrazovat pointu příběhu. Uvidíte to v kině - já ani Martina ještě nemáme konečnou verzi názvu filmu, ale bude to něco mezi "Vzpourou na lodi Bounty" a "Čelistmi". Mnohem podstatnější bylo, že náš nový kamarád rovněž vyprávěl o tom, jak probíhá běžná výchova dětí v Karibiku. Dozvěděli jsme se, že u dětí se netoleruje zejména neposlušnost a drzost. Přesně moje téma. Dotazoval jsem se ihned, jakými promyšlenými metodami dosahují dominikánští rodiče na tomto poli úspěchů. Muž vzpomínal, že kdykoli bylo potřeba, okamžitě od táty, který byl také lovec žraloků, dostal pár facek, popřípadě to pojistila podobnou exekucí i matka. Jeho babička zase měla tu zajímavou metodu, že když chtěla, aby jako kluk přinesl něco z obchodu a neotálel, prostě plivla na zem a pravila: "Jestli tu nebudeš dřív, než ta slina uschne, tak uvidíš!!" Prostě babča... Nakonec jsme se dostali k náboženským věcem a vydali mu svědectví. Samozřejmě znal Boží jméno, ale zaujala ho souvislost mezi jménem a modlitbou Otčenáš. Bylo to velmi příjemné.
Odpoledne jsme doma věnovali sledování novinek z
tv.jw.org. Venku mezitím zuřila pravá tropická bouře. Z nebe se valilo obrovské množství vody. Najednou Martina povídá, že na protější střeše je Dominikánec a myje se. Protože ráda věcem rozumí do hloubky, objasnila, že onen muž využívá vody z nebe, protože možná nemá v domě zavedenou vodu. Dodala i podrobnost, že muž při mytí používá mýdlo. Informoval jsem ji, že celá situace má i tu stránku, že je jako kdyby vypadla z Bible z
2Sa 11:2. Martinka byla toho názoru, že uvedená pasáž se na danou situaci nevztahuje, neb muž má trenýrky. Krátce jsme rozebrali, zda Bat-šeba byla onen kritický večer zcela "naked", či nikoli. Kvůli nedostatku dostupných informací jsme jasný závěr neudělali, ale Máťa byla toho názoru, že muž je roztomilý. Odvětil jsem, že tímto výrokem mi přihrává na smeč, protože je velmi pravděpodobné, že přesně totéž si myslel i David o Bat-šebě, kteroužto si právě proto následně nechal přivést až do paláce. Jana poslouchala náš biblický rozbor a smála se, až se za břicho popadala. Naštěstí muž střechu brzy opustil a Martinka se mohla opět soustředit na duchovní věci. Večer Jana připravila skvělou večeři a společně jsme i s Májou vzpomínali na myšlenky z letošní průkopnické školy.
Druhý den jsme s Martinou navštívili opět pláž. Moře bylo po včerejší bouři velmi vzduté a prakticky nikdo ve vodě nebyl. Máťa to přeci jenom prubla, ale moře bylo proti. Během několika vteřin jí sebralo klobouk, vyplázlo na ni jazyk a hodilo po ní kamenem. Dopadlo to takhle:
Martinka je ovšem děvče do nepohody - nakoupila náplasti, obvazy a nenechala si zkazit den. Sice byla "bez klobouku, bos", ale chuť si spravila čerstvě připravenou rybou v místním comedoru.
Kolem čtvrté odpoledne jsme se s Janou rozloučili. Vydali jsme se zpět cestou přes hory, což cestu zkrátilo co do kilometrů, ale časově jsme si nepolepšili, protože cesta byla asfaltová pouze místy. Naštěstí v místních horách ani ve druhé polovině října nehrozí zima. Teplota sice ve vrcholových partiích klesla z 35 stupňů na velmi neobvyklých 22, což je pro nás v DR rekord, ale to nás nijak nerušilo. Oba jsme totiž dostali školení v horolezectví od našich přátel M. a D. Švestkových (zdravíme). Večer kolem osmé jsme dorazili domů.
